Jako žena, která si před několika lety prošla povinnou školní docházkou, jako matka 8letého synka, podporuji autonomii lidí a jejich cestu k odstraňování překážek vnitřně řízenému (sebeřízenému) vzdělávání jako legitimní volby ve vzdělávání.
Ano, slovo volba je pro mě důležité. Pod sebeřízeným vzděláváním si nepředstavuji rušení škol. Vidím v něm naopak nevyčerpatelné zdroje možností, jak naplňovat svůj život nejen jednotným učivem.
Sama jsem měla možnost si na vlastní kůži vyzkoušet, jak vypadá vyhoření a nechuť žít. Potýkání se s tím, že nevím, kdo jsem a proč tu jsem…
Problém povinné školní docházky vidím v tom, že paušálně, pro všechny lidi stejně, určuje, co, jak a kdy se mají učit. Lidé si tudíž jejím prostřednictvím nemohou naplňovat základní lidské potřeby.
Mrzí mě nerespektování potřeb lidí na úkor jednotlivců a skupin, které možnost naplnění svých potřeb mají.
Největší hodnotu a hloubku má pro mě vnitřní motivace. Teprve z ní vychází největší změny, výzvy a učí mě, že učení nikdy nekončí.
Škola ve mně vyvolávala pocity, že pokud už v ní nezvládám fungovat, pak „skutečný život“ bude pro mě ještě větší boj. Bála jsem se života, který pak přijde.
Teď život jako boj nevnímám. Baví mě učit se z chyb, přijímat sebe i ostatní takové, jací jsou.
Opustila jsem představu, „naplánovaného“ života a díky vlastnímu podnikání se pořád učím.
Jen už si sama rozhoduji o tom, jak se to naučím a kdy. Je to pro mě efektivní cesta, díky které mě konečně život naplňuje, baví…
Přála bych všem, aby už od narození mohli objevovat velké množství možností, které život a svět skýtají. K těm všem možnostem přidávat další, nové, neobjevené… a z nich pak tvořit svůj život…